Nobelova cena za fyziku pro rok 1927
1)	Arthur Holly Compton
		* 10. 9. 1892  Wooster, USA † 15. 3. 1962  Berkeley, USA
		Compton, jako syn profesora filozofie, začal studium na koleji ve Woosteru, později přešel na univerzitu v Princetonu studovat fyziku. Po ukončení studia pracoval dva roky jako výzkumný pracovník ve firmě Westinghouse v Pittsburgu. Roku 1920 se stal profesorem na univerzitě v St. Louis a později na univerzitě v Chicagu. Compton se již od roku 1918 zabýval rozptylem rentgenového záření. Podařilo se mu zjistit, že průchodem přes materiál se rentgenové záření nejen rozptyluje, ale mění i svoji vlnovou délku, která se tak postupně prodlužuje. Nejprve celý tento jev zkoumal experimentálně, ale nakonec ho roku 1923 i teoreticky vysvětlil, a to na základě předpokladu kvantového rentgenového záření. Comptnovi se tak podařilo vynikajícím způsobem sladit experimentální výzkum s teorií. Další Comptnovou prací související s rentgenovým zářením, byl objev totální reflexe rentgenového záření, který je ve vztahu k jeho indexu lomu, blížícímu se jedné. Roku 1941 se Compton stal vedoucím týmu, který se na univerzitě v Chicagu zabýval problematikou jaderné řetězové reakce. Stal se tak členem týmu, který se podílel na konstrukci jaderného reaktoru a atomové bomby, díky čemuž se také spolupodílel na práci komise, která byla při rozhodování vlády USA o použití atomové bomby na konci druhé světové války. Za výzkum v oboru rentgenového záření obdržel Compton Nobelovu cenu.
2)	Charles Thompson Rees Wilson
		* 14. 2. 1869  Glencorse, Velká Británie † 15. 11. 1959  Carlops, Velká Británie
		Syn skotského farmáře se po smrti svého otce přestěhoval do Manchestru, kde také studoval na univerzitě botaniku, geologii a zoologii. Ke studiu fyziky a chemie se dostal až na univerzitě v Cambridgi, kde se roku 1925 stal profesorem. Wilsonova práce byla zaměřena nejprve na výzkum radioaktivity, především vody a sněhu. Dále se Wilson zabýval kondenzací par na elektricky nabitých částicích, což jej vedlo ke konstrukci tzv. mlžné komory. Zmíněná komora slouží k indikaci dráhy nabitých částic, které skrz ni prolétají a pára se na nich sráží. Při působení homogeního magnetického pole v mlžné komoře pak bylo možné z dráhy částic určovat jejich energii a hmotnost. Wilsonova mlžná komora tak po dlouhou dobu sloužila k výzkumu charakteristik elementárních částic, za což mu byla udělena Nobelova cena.
zpět