Jupiter

Jupiter má mezi planetami sluneční soustavy výjimečné postavení. Nejen že má ze všech planet největší hmotnost, ale je dokonce 2,5 krát hmotnější než všechny ostatní planety dohromady.

Dráha a rotaceJupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti více než pětkrát větší než Země; jeden oběh trvá přes pět roků.
Rotace planety svědčí o tom, že nejen viditelný povrch, ale i vnitřní stavba planety je zcela odlišná od terestrických těles. Podle pohybu podrobností na povrchu lze poměrně snadno stanovit dvě oblasti s odlišnou rotací. Místa s vyšší šířkou, tedy blíže pólům rotují pomaleji - rotace Jupitera tedy připomíná rotaci Slunce. Tato podrobnost ukazuje i na určitou, byť vzdálenou shodu ve vnitřní stavbě obou těle.
Údaje o rotaci planety získané z optických pozorování však nemusí věrně odrážet skutečnou rotaci planety, poněvadž jsou ovlivněna prouděním v atmosféře (tato situace je např. velmi výrazná u Venuše).

Těleso planetyNázory na vnitřní složení planety se v minulosti značně měnily. Po dlouhou dobu se předpokládalo, že Jupiter je převážně plynné těleso, jen s malým pevným jádrem. Proto se také zdůrazňovala podoba mezi Jupiterem a Sluncem. Dnešní představa je odlišná - Jupiter je s největší pravděpodobností převážně kapalné těleso, snad s malým pevným jádrem a relativně tenkou vrstvou atmosféry. Znamená to, že stavba Jupitera je zcela odlišná nejen od terestrických těles, ale i od Slunce, jakkoli se Jupiter svými parametry spíše blíží hvězdám. Naopak je velmi pravděpodobné, že chemickým složením se Jupiter Slunci velmi podobá. Zároveň se dnešní složení Jupitera značně podobá složení původní mlhoviny.
Je složen převážně z lehkých prvků, zejména vodíku a hélia - má totiž asi 1 000 krát větší objem než Země, ale hmotnost pouze asi 318krát větší => hustota planety je nižší než u Země, pouze asi 1,33 g/cm ³. Nízká hustota a rychlá rotace planety (nejrychlejší ve sluneční soustavě) je příčinou, že Jupiter je výrazně zploštělý. Rovníkový poloměr planety je 71 400 km a polární je 67 000 km. Zploštění na pólu tedy vychází na 4 400 km, což je ve srovnání se Zemí vysoká hodnota.

Vlastní záření JupiteruJiž delší dobu je známo, že Jupiter vyzařuje více než dvojnásobné množství energie, než jaké přijímá ze Slunce. Dnes se většinou přijímá vysvětlení, podle něhož jde o zbytkové teplo z doby vzniku planety, které se díky ohromné hmotě Jupitera uchovalo dodnes.

AtmosféraViditelný povrch Jupitera má charakteristický vzhled, dobře patrný i při pozorování pozemskými dalekohledy. Střídají se na něm světlé a temné pruhy, rovnoběžné s rovníkem, jejichž tloušťka se směrem k pólu snižuje. Temné pruhy bývají označovány jako pásy, světlé jako pásma.
V dalekohledu připomíná obraz Jupitera spíše černobílý snímek. Barevné snímky pořízené sondami, které proletěly kolem planet, však ukázaly, že Jupiter je nesmírně barevný.
Při pohledu zblízka se také ukázalo, že pro povrch planety jsou typické nejenom pruhy, ale také řada nejrůznějších oválných skvrn, vírů, smyček a nepravidelných útvarů, které zaujímají širokou škálu barev od bílé přes hnědočervenou až po červenou. Nejznámější z pozemních pozorování je Velká rudá skvrna, spočívající z větší části v jižním tropickém pásmu, která se dříve vyznačovala nápadnou červení. Tento útvar pozoroval již v roce 1665 Cassini, což znamená, že skvrna setrvává na stejném místě nejméně posledních 300 let.
Skvrna je nejspíš cyklonální poruchou, tedy obdobou pozemských hurikánů. Na Zemi se cyklóny zachovávají svou intenzitu v době, kdy se pohybují nad mořem. Jupiter žádné pevniny nemá, a proto by na něm cyklón mohl přetrvávat dlouhou dobu. Navíc je možné, že časová stabilita podobné poruchy je funkcí jejích rozměrů. Velká rudá skvrna je výjimečná pouze svou obrovskou rozlohou. Na povrchu planety bylo objeveno několik podobných, ale menších útvarů. Alespoň v jednou případě bylo také potvrzeno, že malé skvrny "žijí" poměrně krátce, jen několik let.

Sondy také odhalily, že je Jupiter, podobně jako Saturn a Uran, obklopen prstenci. Jakkoli jde o podobné útvary, jsou prstence Jupiteru mnohem subtilnější než např. u Saturnu. Jsou tlusté asi 30 km, široké celkem jen 8 000 km a leží ve vzdálenosti asi 1,8 poloměru planet od jejího středu.

MěsíceV souladu se svou výjimečnou pozicí ve sluneční soustavě má nejrozsáhlejší soustavu měsíců Jupiter. Středem pozornosti jsou však zejména čtyři velké měsíce Jupiteru, tzv. Galileiho družice, pojmenované Io, Europa, Ganymedes a Kallisto. Dva z nich, Ganymedes a Kallisto, jsou tak velké, že by mohly být planetami - oba jsou větší než Merkur a Pluto. Tyto čtyři měsíce připomínají miniaturu sluneční soustavy - vnitřní měsíce jsou menší a vnější větší, průměrná hustota měsíců klesá se vzdáleností od Jupiteru. Tato podoba se sluneční soustavou vede k závěrům, že i způsob vzniku byl v obou případech podobný. Velké měsíce však rozhodně nejsou zachycená tělesa, ale tělesa, která vznikla v blízkosti planety.

Intenzívní sopečná činnost. Jeden z oblaků hmoty, vyvržené sopkou, sahal až do výšky 280 km. Kůra tohoto měsíce je pravděpodobně složena ze síry a oxidu siřičitého, jádro je možná pevné a hlavní obsah tělesa tvoří siřičitany. Typickou barvou měsíce je žlutá, v menší míře bílá a lehce namodralá; všechny tyto barvy jsou běžné u sirných sloučenin. Sopečná činnost probíhá na řadě míst povrchu planety, ze sopek uniká asi zejména síra a její sloučeniny. Na povrchu existují pravděpodobně plochy roztavené síry.
V tělesu měsíce asi vznikají přitažlivostí Jupiteru a snad i dalších měsíců slapové vlny; rozsáhlými pohyby kůry se uvolňuje velké množství tepla, které vyvolává sopečnou činnost.

Europa

Nejmenší ze čtyř velkých měsíců. Její povrch je podivuhodně hladký, narušený jen nečetnými krátery, tedy poměrně mladý. Europa má také jakousi obdobu pevnin; horniny složené z křemičitanů zde pravděpodobně dosahují téměř až k povrchu a krajina se zde zbarvuje do tmavších tónů až do tmavohněda. Tento tužší podklad unese i výškové nerovnosti, kromě jiného až stometrové vyvýšeniny, které se táhnou do velké vzdálenosti. Je možné, že zde puklinami pronikl led. Měsíc má asi křemičitanové jádro.

Takto mohla vypadat podle grafika Europa v minulosti, kdy se formovala naše sluneční soustava. V té době zde mohl existovat primitivní život.

Ganymedes

Největší měsíc Jupiteru a třetí největší z měsíců ve sluneční soustavě - má průměr 5 270 km. Je utvořen z ledové kůry, dosti tlustého pláště (pravděpodobně z ledu a vody), zprostředkujícího přenos tepla z hlubších vrstev, a z křemičitanového jádra. Celkem má Ganymedes více vody než Europa a voda je zmrzlá do větších hloubek.

Kallisto

Téměř stejně velký jako Ganymedes. Je ze všech měsíců nejtmavší a má také asi nejstarší kůru. Tato ledová, velmi tlustá kůra obaluje plášť a jádro pravděpodobně stejného složení, jaké má Ganymedes

Ostatní měsíce Jupiteru jsou daleko menší. Většina těchto měsíců zřejmě byla zachycena gravitačním polem Jupiteru.

Autor: Jirka geomail@email.cz