| Vlhkoměr | ||||
| Aby
se člověk cítil dobře, potřebuje mj. nejen přiměřenou teplotu
prostředí (pokoje), ale také vyhovující vlhkost vzduchu. To znají
zejména ti, kteří bydlí v bytech s ústředním topením.
Určitou vlhkost vzduchu však vyžadují i rostliny, to zase ví milovníci květin. Ale i mnozí chalupáři ví, proč v chalupě nacházejí plíseň. Určitou vlhkost vzduchu vyžadují i některé výrobní procesy (A nemusí to být jen sušení prádla. Svoji vlhkost vyžaduje i “obyčejná” kopírka.). Toto všechno si uvědomovali lidé již dávno. Proto se také snažili vynalézt přístroj, kterým by vlhkost vzduchu (a nejen vzduchu) mohli změřit. Takový přístroj dnes nazýváme vlhkoměr. Jako první se o to zřejmě pokusil geniální Leonardo da Vinci (1452-1590). Bylo to někdy mezi léty 1480 a 1486. Podstata jeho vlhkoměru byla velice jednoduchá. vycházelo z poznatku, že existují tzv. hygroskopické látky, tj. látky, které pohlcují ze vzduchu vlhkost (např. sůl, houba, bavlna atd.). Čím vlhčí jsou pak tyto látky, tím větší hmotnost přirozeně mají. A to už se nechá zvážit. Leonardo tedy umístil do jedné misky rovnoramenných vah vosk (který není hygroskopický) a do druhé hygroskopickou látku a za suchého počasí váhy seřídil na nulu. Tak, jak se počasí měnilo a s ním i vlhkost vzduchu, miska s těžší hygroskopickou látkou klesala dolů a vychylovala ručičku na stupnici, která rozdíl nejen v hmotnosti obou látek ale vlastně také vlhkost vzduchu. Druhým Italem, který se podílel na vynálezu vlhkoměru, byl další velikán, profesor padovské univerzity, Galileo Galilei (1564-1642). Jeho vlhkoměr však pracoval na zcela jiném principu. Byl to tzv. kondenzační vlhkoměr. Ten měřil relativní vlhkost pomocí tzv. rosného bodu. Na malou, tenkou a vysoce leštěnou kovovou misku nalil trochu éteru. Vypařováním tohoto éteru, urychlovaného proudícím vzduchem, se miska ochlazovala. Když její teplota dosáhla teploty rosného bodu, její povrch se orosil (jako sklenice piva). V tom okamžiku odečetl teplotu na teploměru, která byla závislá na vlhkosti vzduchu (tyto vlhkoměry se používají dodnes). Dalším typem vlhkoměru je tzv. psychrometr. Jeho princip je také velmi jednoduchý: je tvořen dvojicí teploměrů, přičemž na jeden z nich je navlečena namočená textilní “punčoška”. Protože z tohoto tzv. vlhkého teploměru se odpařuje voda, ochlazuje tak teploměr, který ukazuje nižší teplotu (podobně jako u předchozího vlhkoměru). Porovnáním teplot tohoto vlhkého teploměru s teplotou “normálního”, tzv. suchého teploměru dostaneme opět relativní vlhkost vzduchu. Tyto přístroje se však používají většinou pouze v laboratořích, pro běžného uživatele jsou přece jen složité. Proto se v domácnostech používají vlasové vlhkoměry. Ty jsou založeny na principu, že některá vlákna se s rostoucí vlhkostí prodlužují. Prodloužení vláken se pak různým způsobem převádí přímo na stupnici, která ukazuje relativní vlhkost přímo v procentech. Jako vláken se používá skutečných vlasů nebo vláken umělých. Tyto vlhkoměry nejsou tak přesné (± 3%), ale jsou velmi jednoduché. Rozsah jejich použití je omezen jen teplotou: od –35°C do 65°C. |
|
|||
| Text převzat se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | Obrázky převzaty se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | |||
