Dříve než spatřil světlo světa první přístroj, který jen vzdáleně napověděl příchod televize, byl učiněn objev, bez něhož by televize nikdy nevznikla; v roce 1817 objevil švédský chemik J. J. Berzelius prvek selen. Nevěděl ještě, že je to prvek, který může měnit světelnou energii na elektrickou, a nikoho v té době jistě nenapadlo, že právě selen bude za sto let vyznamným pomocníkem dalších objevů směřujících k přenášení obrazů na dálku.
První pokusy přenášet obrázek na dálku se začaly provádět ve čtyřicátých letech 19. století. Š1o však o přenášeni jediného nehybného 'obrázku' kopírovacími telegrafy. Po obrázku na vysílací stanici se pohyboval hrotový kontakt. Jakmile se dotkl nevodivého inkoustu, jímž byl obrázek nakreslen, přerušil se proud a v přijímací stanici to relé zaznamenalo. Druhý kontakt, pohybující se po papíře navlhčeném určitou chemikálií, vyznačoval kopii původního obrázku. Bylo sestrojeno několik variant těchto telegrafů a vznikl tak už princip použitý později také televizí: proces synchronního vychylování a postupného přenášení jednotlivých bodů kresby nebo fotografie.
Vraťme se však k selenu. Jeden anglický inženýr použil selenu jako odporu při měření na telegrafním kabelu. Jeho asistent jednou zjistil, že v noci se selen chová jinak než za světla, a tak byla objevena citlivost selenu na světlo: jakmile na něj dopadnou světelné paprsky, jeho elektrický odpor se. zmenší a začne jim procházet větší proud. A pak už byl k návrhu první televizní soustavy jen krok. V roce 1875 navrhl G. R. Carey v Bostonu použít principu lidského oka. Chtěl postavit vysílač sestavený z mozaiky selenových buněk. Každá buňka by vytvořila jiné množství elektrické energie, a to podle množství světla, které by na ni dopadlo. Chtěl sestrojit obraz z tmavých a světlejších bodů a přenášet ho tak, že by každá buňka byla spojena drátem s žárovkou svítící různou intenzitou. Nápad se mu nepodařilo uskutečnit, protože mezi vysílačem a přijímačem by byl musel vést svazek 2 500 drátů - asi tolik selenových buněk a žárovek by bylo třeba k vytvoření zřetelného obrazu. Byla tu však již podstata televize: obraz rozdělený na velký počet bodů. Francouz de Peuve myšlenku zdokonalil: 2500 žárovek chtěl nahradit žárovkou jedinou, která by se pohybovala po ploše obrazu v přijímači, a vzhledem k setrvačnosti vjemu lidského oka by měli pozorovatelé dojem, že obraz září celý. Ovsem mechanismus posuvu žárovky nedokázal nikdo nikdy sestrojit. Teprve třetí návrh řešil věc vtipněji, i když také nebyl uskutečněn: v přijímači měly být namontovány všechny žárovky, ale rozsvěcovat se měly postupně otáčivými přepínači, jež by se pohybovaly shodně ve vysílači i přijímači. Ani z toho ještě "televize” nevznikla z prostého důvodu: nebyly k dispozici žárovky reagující okamžitě na zapnutí a vypnutí elektrického proudu.
Dosavadních výzkumů a myšlenek využil polský inženýr P. Nipkow v roce 1884, kdy si dal v Německu patentovat své zařízení k rozkladu obrazu na světelné body a k jejich opětnému složení. Byl to kotouč s otvory uspořádanými ve spirále. Otáčel-1i se kotouč před obrazem, viděl pozorovatel prvním otvorem jen body prvního řádku obrazu, potom druhým otvorem body druhého řádku atd. Kotouč tedy rozdělil obraz na řádky složené z jednotlivých bodů obrazu. Za kotoučem byl selenový fotoelektrický článek, který měnil elektrický proud podle množství světla dopadajícího postupně z různých bodů obrazu. V přijímači byl proces obrácený. Oba Nipkowovy kotouče, ve vysílači i přijímači, se musely otáčet přesně stejně rychle. Zpočátku byl obraz přenášený Nipkowovým kotoučem nezřetelný, velmi malý a měl mnoho technických nedostatků. Uskutečnitelný princip televize však byl realizován a stal se pak základen takzvané "mechanické televize”.
Koncem devatenáctého století byly učiněny některé objevy, které připravily půdu pro nový rozmach televize. Byl to např. vynález fotonky (vnějšiho fotoelektrického jevu). Fotonka nahradila selenové fotoelektrické články a po svém zdokonalení dalšími vynálezci znamenala značný pokrok pro vývoj televize. Popovův a Marconiho objev bezdrátové radiotelefonie vytvořil předpoklady pro přenášení i televizních signálů na větší vzdálenosti. Flemingův vynález elektronky a další objevy umožnily pak sestrojení zesilovačů - přístrojů k zesílení slabých elektrických signálů. Také objev katodové trubice byl základem přijímací elektronky - televizní obrazovky.
Z takto nahromaděných předpokladů začaly vznikat první televizní soustavy. Posléze se dospělo ke správnému názoru, že mechanickým rozkládáním obrazu nelze dojít k úspěšnému televiznímu systému a že budoucnost televize je v plném uplatnění elektronických systémů při snímání i v přijímači.
Po první světové se objevil nový vynález. Jeho autorem byl vědec ruského původu V. K. Zworykin, který pracoval ve Spojených státech. V roce 1923 patentoval svou snímací elektronku, kterou nazval ikonoskop, a přijímací elektronku – kineskop.
Zdálo se, že elektronická soustava televize je objevena a může tedy být uplatněna v praxi.Ve skutečnosti první Zworykinovy pokusy ukázaly, že obraz elektronické televizní soustavy je horší než u mechanických soustav. Tento počáteční neúspěch odsunul sny o elektronickém systému televize na čas do pozadí a nadvlády se ujaly opět mechanické soustavy televize. Sám Zworykin nahradil svůj ikonoskop Nipkovowým kotoučem a pracoval dá1 jen na zdokonalení přijímače s katodovou obrazovkou. V roce 1926 ho předstihli Američan C. F. Jenkins a Skot J. L. Baird, kteří s Nipkowovým kotoučem vytvořili televizní systém natolik dokonalý, že se v roce 1926 uskutečnilo v Anglii první televizní předvádění.
Od tohoto okamžiku začíná prudký rozvoj televize po celém světě. Baird spolu s anglickou BBC staví vysílací střediska a uplatňuje svůj systém, kde je obraz rozkládán na 80 řádků, a vytváří 12,6 obrazu za vteřinu. První pravidelný televizní program vysílá v Americe v roce 1928 společnost WGY ve Shenectady, ale její systém s 24 řádky se nevyrovnal systému Bellovy společnosti. Pokusy prováděly i mnohé další společnosti. Zvětšoval se počet řádků, na které byl obraz rozkládán (až 60 řádků), i počet obrazů vytvářených za vteřinu (až 20). Zároveň však pokusy ukazovaly, že mechanické snímací soustavy mají svou hranici možnosti, a tedy i hranici dokonalosti obrazu. Vrcholem technického úspěchu s Nipkowovým kotoučem byla televizní soustava se 180 řádky a 12,5 obrazu za vteřinu. I při pečlivé výrobě to byla soustava málo spolehlivá a příliš nákladná a jakost obrazu zdaleka ještě neodpovídala požadavkům. Společnostem bylo jasné, že mechanické soustavy nemají budoucnost a proto vyčkávaly.
V roce 1934 Zworykin poznal, že jeho ikonoskop má budoucnost a že zakrátko bude snímat televizní obrazy dokonaleji než všechny dosavadní systémy a proto pokračoval ve svém zdokonalování. Konečně tedy od roku 1935 mohly společnosti postupně přecházet na novou elektronickou soustavu. Nepravidelné vysílání bylo v USA zahájeno koncem roku nejprve na 240 a pak na 343 řádcích. Konzervativní Anglie přešla na elektronickou soustavu ve svém novém studiu v roce 1936. V Německu byly pokusy zahájeny rovněž v roce 1936 a o rok později se už vysílalo dokonce se 441 řádky. Zařízení se 343 řádky zakoupilo v roce 1937 i moskevské televizní studio.
V roce 1939 přišel poslední úspěch před II. světovou válkou. Byla to nová, citlivější snímací elektronka Zworykina a jeho dvou spolupracovníků, tzv. “image ikonoskop”, později známé pod názvem “superikonoskop”.
Nástupem těchto elektronických soustav mohla být mnohem bohatší i programová skladba. V té době se objevily i první přenosové vozy, takže bylo možné uskutečnit přenosy ze slavností, sportovních událostí atd. Tak bylo možno také přenášet i Olympyjské hry v Berlíně v roce 1936.
Poválečné období bylo charakterizováno sjednocováním základních parametrů televizních soustav v různých státech. Poměrně velké dokonalosti dosáhla anglická soustava, která pokračovala s předválečným, nejmenším počtem řádků, 405. V USA měli od roku 1941 525 řádků, oba poválečné německé státy 625, stejně jako tehdejší Sovětský svaz. Pouze Francie chtěla být nejlepší na světě a tak zanedlouho přešla ze 441 na 819 řádků, i když se tím izolovala od ostatní Evropy. Teprve převaděče soustav z roku 1952 umožnily, aby se Anglie a Francie spojily s ostatním světem. Významným datem v mezinárodní spolupráci byla konference CCIR v roce 1949, kde se uzákonila mezinárodní norma (např. poměr stran obrazu 4:3), v počtu řádků však k dohodě nedošlo. Teprve v roce 1959 byly přijaty právní dohody o televizních systémech.
V předválečném Československu televize oficiálně neexistovala. Pouze radioamatéři poslouchali na svých přijímačích vysílání německé či anglické televize. Přesto i zde bylo vyvinuto fungující televizní zařízení. Jeho autorem byl dr. Jaroslav Šafránek. To první pocházelo z roku 1935 a na dalších pokračoval až do příchodu Němců, kteří pracoviště obsadili.
Po válce se ve vývoji televizního zařízení pokračovalo. Po dvouleté práci je 23. března v roce 1948 shlédli novináři, veřejnost se s ním seznámila na výstavě MEVRO na přelomu května a června a pak zejména při přenosu z XI. všesokolského sletu v červenci.
Pravidelné vysílání bylo zahájeno 1. května 1953 z dnes už legendární budovy Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze. Veškeré zařízení bylo výhradně domácí výroby. První vysílač byl umístěn na petřínské rozhledně.
Teď už šlo vše rychle kupředu. Zatímco v roce 1954 bylo jen 3 833 koncesionářů, v roce 1961 už to bylo téměř 1,5 milionu. K tomuto ve světě neobvyklému růstu přispěla nesporně i ta skutečnost, že už od počátku náš průmysl vyráběl kvalitní a spolehlivé televizní přijímače (i pro vývoz). Ve stejném roce (1961) bylo v tehdejším Československu prakticky stejně televizních přijímačů jako např. ve Švédsku nebo Austrálii.
Během dalších zhruba 10 let vývoj černobílé televize ke svému konci. Začala éra mohutného nástupu televize barevné.
Ta už samozřejmě byla známa dříve. První jakž takž barevné obrázky předvedl v Glasgowě Baird. Měly plochu jen několika čtverečních centimetrů a byly přenášeny kabelem. O 10 let později dosáhl Baird poměrně jednoduchým technickým zařízením docela obstojné kvality barevných obrázků. Hlavní součástí kamery bylo zrcadlové kolo o průměru 0,5 m a otáčející se 6 000 otáčkami za minutu! Součástí přijímače byla oblouková lampa napájená proudem 150 A, jejíž světlo bylo modulováno, procházelo před filtry a zrcadlovým kolem odráženo na promítací plochu. Barevný obraz bylo dobře vidět ze všech 3 000 sedadel v Dominion Theatre, kde se předvádění konalo.
té době už však bylo jasné, že budoucnost – i barevné televize – je v plné elektronizaci zařízení. Navíc bylo zřejmé, že budoucí soustava barevné televize musí být slučitelná s televizí černobílou, aby ji diváci s černobílými přijímači mohli poslouchat. Začátkem 50. let minulého století dospěl vývoj v USA ke svému vrcholu. 17. prosince 1953 byly přijaty normy FCC pro barevnou televizi a v následujícím roce bylo v USA zahájeno vysílání barevné televize.
Není pravidlem, že vždy to první je nejlepší. A tak i tehdy už byly známy lepší barevné televizní soustavy, ale nebyly ještě technicky realizovatelné. Týká se to evropských systémů SECAM, který byl vyvinut a zaveden ve Francii v roce 1957 a soustavy PAL vyvinuté v tehdejším západním Německu, která se později rozšířila po většině evropských zemí a kterou používáme i my.
V bývalém Československu bylo zahájeno barevné vysílání 9. května 1973. Tehdy to bylo v systému SECAM. Vzhledem ke specifickým podmínkám, které umožňovaly přijímat televizní vysílání sousedních západoevropských států (Německa, Rakouska), se u nás tehdy vyráběly a dovážely televizní přijímače schopné zpracovávat signály v obou normách (SECAM, PAL). Proto nebyl přechod na systém PAL po roce 1989 pro mnohé diváky tak “bolestný”.
Dnes už jsme opět v situaci, že se dá říci, že vývoj barevné televize je už v zásadě ukončen. Zbývá snad už jen důsledná digitalizace a plochá obrazovka. Otázkou je multimediální zítřek. Pokud se výrobci televizních přijímačů, počítačů a mobilních telefonů v honbě za zákazníky mezi sebou nepoperou, čeká nás mnoho zajímavého ...

Princip rozkladu obrazu Nipkowovým kotoučem


Bairdův televizní snímač, kterým 2. října 1925 vytvořil první skutečný televizní obraz na světě


Na tomto mechanickooptickém přijímači z roku 1930 se poprvé objevil nápis "Televisor"


Televizní obraz z roku 1931


Kamera s teleobjektivem na berlínském olympijském stadionu v roce 1936


První pokusy československé televize na MEVRU v roce 1948. (Tehdy - a i další léta - patřila pod Čs. rozhlas, neboť pro 2 ředitele nebyly peníze)


Legendární  československý TV přijímač TESLA 4002