| Kompas | ||||
| Tajemný
černý nerost, který přitahoval železo, zřejmě znali lidé již před
tisíciletími. Jeho objev je v řecké báji připisován jinak
neznámému pastýři Magnés,
jemuž uvízly v zemi hřebíky z bot a špička z hole,
když na tento nerost šlápl. Znal ho i řecký učenec Thales z Milétu
žijící v 6. stol. př. n. l. Řekové tento nerost s neobyčejnými
vlastnostmi poznali při kolonizaci Malé Asie, kde se v určitých
lokalitách volně vyskytoval (dnešní západní část Turecka).
Nazvali ho rovněž magnés,
ale spíše podle místa nálezu (Magnésiá) než podle pastýře.
V té době už Číňané tento nerost dávno znali. Všimli si, že pokud má vhodný tvar (tyčkovitý) a možnost volného pohybu (otáčení), zachovává si stálou orientaci. Tak vznikly první primitivní kompasy. Byly však používány jen v čínském umění zvaném Feng Shui. Jeho přívrženci věří, že orientace nábytku, budov a hrobů podle kompasu harmonizuje jejich život s “kosmickým dechem”. Dnes víme, že “tajemným černým nerostem” nebylo nic jiného než nejvydatnější železná ruda (obsahuje až 70 % železa) známá jako magnetit (magnetovec), chemicky oxid železnato-železitý (u nás se v malém množství vyskytuje v oblasti Kutné Hory). V 11. století Číňané kompas zdokonalili vytvořením tzv. plovoucího neboli vodního kompasu. Jeho konstrukce spočívala v tom, že do nádobky s vodou umístili dřevěný plovák a na něj připevnili magnetit tyčkovitého tvaru. Vlastnosti takto zdokonaleného kompasu jim umožnily ho využít k navigaci lodí místo Slunce, Měsíce nebo Severky. Sto let později byly tyto kompasy používány i na evropských lodích. Později se zjistilo, že stejným způsobem jako magnetit může být v kompasu použita ocelová “jehla”, která se třením o magnetit sama zmagnetizovala. Orientace lodí podle kompasu umožnila mořeplavcům vydávat se na stále odvážnější plavby. Kompas byl nezbytným pomocníkem i Kryštofu Kolumbovi na jeho objevných cestách do Ameriky. Při nich zjistil, že Polárka, kterou považovali za “pevný bod” na severu, přesně na severu není a “rotuje” po obloze tak jako ostatní hvězdy. Dnes mají jednoduché kapesní kompasy střelku výkyvně upevněnou na čepu ve středu větrné růžice. Větší kompasy mají dvě nebo více “střelek” upevněny na spodní straně větrné růžice, která se v tomto případě otáčí (tuto konstrukci používal Kolumbus). A proč se vlastně střelka kompasu stále natáčí do směru sever-jih? Protože naše Země je jedním velkým magnetem a jako každý magnet má i ona severní a jižní magnetický pól, jimiž probíhají magnetické siločáry. Magnetická střelka se pak orientuje ve směru těchto siločar (z toho je zřejmé, že v oblastech kolem magnetických pólů nelze kompasu použít, neboť by ukazoval “do země”). Avšak žádný kompas neukazuje zcela přesně. Proč? Příčin je několik. Především je to proto, že se magnetické póly neshodují s póly zeměpisnými (odchylka je přibližně 2 100 km) a navíc stále “cestují”. Polohu střelky ovlivňují i ocelové předměty: Čím jsou větší, tím více. V takové “kleci” je kompas dokonale zmaten. Rozdíl mezi magnetickými a zeměpisnými póly se nazývá deklinace a je známa pro všechna místa na Zemi takže s ní lze počítat. Ovlivnění střelky ocelovými předměty lze kompenzovat např. přídavnými magnety, pomocí kterých se poloha střelky “kalibruje” (např. na lodích) nebo je nutno použít kompas na jiném než magnetickém principu, např. gyroskop (např. v letadlech). |
|
|||
| Text převzat se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | Obrázky převzaty se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | |||
