| Fotografie | ||||
|
V širším slova smyslu můžeme říci,
že počátky fotografie sahají až do roku 1342, kdy bylo poprvé popsáno
poznal zařízení známé jako camera obscura či do roku1519,
kdy je známý italský “všeznal” Leonardo da Vinci poprvé
nakreslil. Byla to tmavá komora s jediným malým otvorem, jímž
procházelo světlo, které na protější straně vytvořilo převrácený
obraz všeho, co bylo před otvorem. Toto zařízení používali někteří
malíři aby si usnadnili práci. Později byla do otvoru zasazována čočka,
která zvětšila světelnost zařízení. Přes další vylepšení
princip zůstával stejný. Další krok na cestě k fotografii
museli učinit chemici.
V průběhu 16. a 17. století zjistili mnozí chemici, že některé látky, ponechané v otevřením prostranství, mění svoji barvu. Tuto změnu však přičítali působení vzduchu nebo tepla a nikoliv světla. Teprve Johann Heinrich Schulze objevil, že soli stříbra jsou citlivé na světlo. To bylo roku 1725. Téměř o 100 let později vznikl kombinací těchto dvou samostatných objevů první chemický obraz na papíru. Postaral se o to v roce 1813 Francouz Joseph Nocéphore Niepce, když ponořil papír do roztoku chloridu sodného a pak ho propláchl v roztoku dusičnanu stříbrného aby se vysrážel chlorid stříbrný. Po expozici se na papíru objevil negativní obraz. Ten však brzy zmizel, neboť ustálení ještě nebylo známo a expozice tak pokračovala dále až celý papír zčernal. Po tomto “neúspěchu” začal Niepce dělat pokusy se zinkovými deskami potřenými rozpuštěným asfaltem. Roku 1816 se mu podařilo obrazy zachytit, ustálit a vyleptat. Zhotovil tak nejstarší heliogravuru. Tento proces vyžadoval expozici na slunečním světle trvající 8 hodin. Prvními fotografickými objekty se tak mohly stát pouze budovy. V Niepcových pokusech pokračoval jiný Francouz, Louis Jacques Daguerre. Zcela náhodou roku 1835 objevil, že je možno rtuťovými parami vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou působily účinky jodových par. Tak byla vynalezena tzv. daguerrotypie, základ techniky fotografování. Na osvit tu stačilo několik minut. Avšak i daguerrotypie měla své problémy. Každý obrázek byl originálem a nebylo možno z něho zhotovit kopie. Také povrch byl velmi citlivý na dotek a tak obrázky musely být uchovávány za sklem jako umělecké dílo. Kromě toho byl obraz zrcadlově převrácen. I když se tento poslední nedostatek později podařilo odstranit zrcadlem, ostatní problémy zůstávaly. Navíc tu byla vysoká toxicita použitých chemických látek. Anglický fyzik Wiliam Henry Fox Talbot se pustil jinou cestou. Kus papíru natřel slabým roztokem soli a usušil. Pak ho natřel ještě slabým roztokem dusičnanu stříbrného a opět usušil. Tím na papíru vznikla vrstvička chloridu stříbrného. Pak Talbot takto připravený papír asi půl hodiny exponoval. Následovalo ustálení v jodidu draselném. Později pak objevil, že když přidá kyselinu duběnkovou, papír se stane na světlo mnohem citlivější a expozice se tak znatelně zkrátí. Pozitiv se pak zhotovil tak, že se negativ položil na další, stejným způsobem připravený papír a osvětlil na slunci. Pak se stejným způsobem vyvolal a ustálil. Tak vznikla roku 1839 calotypie. Ta měla oproti daguerrotypii řadu výhod. Především to byla možnost zhotovení neomezeného množství kopií. Retuš se mohla dělat jak na negativu tak na otisku. Lépe se prohlížela, měla teplejší tóny a nebyla tak citlivá na poškrábání. Přesto byla daguerrotypie úspěšnější (jenom v Americe bylo v roce 1853 na 10 000 daguerrotypistů, kteří zhotovili kolem 3 milionů obrázků), neboť většímu rozšíření calotypie bránilo mnoho Talbotových patentů. Nicméně brzy byly obě tyto techniky nahrazeny novější. Byl to tzv. “mokrý” kolodiový proces, který v roce 1851 vynalezl Frederick Scott Archer (samotné kolodium objevil roku 1846 německý profesor chemie v Basileji Christian Friedrich Schönbein) . V tomto procesu byla čistá skleněná deska potažena kolodiem obsahujícím jodid draselný a bromid draselný. Pak následovalo zcitlivění ponořením do roztoku dusičnanu stříbrného. Expozice se prováděla ve speciálním držáku. Dalším krokem bylo vyvolání v roztoku síranu železnatého a ustálení v kyanidu draselném. Proces se ukončil vypráním a usušením. Výsledkem byl extrémně kontrastní, jemnozrnný negativ, z kterého se mohly zhotovit pozitivní otisky jako u calotypie. Nový proces měl opět řadu výhod. Zejména to byla vysoká citlivost, takže osvit trval několik vteřin, což dávalo větší možnost fotografovat osoby. Cena byla jednou desetinou ceny daguerrotypie. Jeho rozšíření pomohlo i to, že nebyl patentován. Zůstávala však jedna nevýhoda. Byl to “mokrý” proces, desky musely být připravovány na místě. A tak se objevilo množství fotografických stanů a karavanů. Konečný krok ve vývoji fotografie byl učiněn v roce 1871. V tomto roce vytvořil Richard Leach Maddox bromostříbrné desky s želatinovou emulzí. I když tyto desky byly v počátku méně citlivé než jejich předchůdkyně, měly rozhodující výhodu v tom, že byly “suché”. To si uvědomil i George Eastman a po určitém zlepšení těchto desek zavádí roku 1880 jejich výrobu. I když tyto desky měly řadu výhod a ve fotografických ateliérech se udržely až do 2. poloviny 20. století. Při fotografování mimo atelier však měly jednu nevýhodu: při každém snímku bylo nutno vyměnit desku. Tento poslední nedostatek pomohl odstranit Američan Hannibal Goodwin, který roku 1887 vynalézá film, nový podkladový materiál pro fotografickou emulzi. Jeho vynález roku 1889 uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů do svých přístrojů zn. Kodak, které začal ihned vyrábět. Masovému rozvoji černobílé fotografie už nic nestálo v cestě. A kdo první použil název "fotografie"? Pravděpodobně Sir John Herschel v roce 1839 před Královskou společností. V názvu jsou zřejmá dvě řecká slova: světlo a psaní. |
|
|||
| Text převzat se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | Obrázky převzaty se svolením ze stránek: http://www.quido.cz | |||
